Dusno nedělního podvečera. Celý panelák otevřenými okny chtivě lapá po občasném závanu svěžího vzduchu, který do vyvařených místností zlehounka vevane vtipálek větřík. Jenže to stačí sotva tak na počechrání záclon. Mladík, rozkošnicky se rozvalující na pohovce, však vedro nevnímá. Ve věži rachotí sbíječky, reprobedny duní, vazbení kytar a tlukot bicích zahlušuje vyprahlé sídliště. Jen ať si sousedé pořádně užijí metalu! Sígr, nikdo mu nikdy jinak neřekne, no divíte se, že občas nějakou tu drzou bábu nebo dědka klepne po palici? A k čemu jsou důchodcům dobré naškudlené peníze, ne? Navíc začíná mít pocit, že mu to všechno bylo předurčeno, že je jeho osudem být silnějším, dominovat. Dani „Špína“ z věže chrlí ve staccatové kadenci svá moudra o pádu Božích přikázání, tady však po dobře vykonané práci odpočívá mladý vrah. Je tak spokojený sám se sebou, že si ani nevšimne přítomnosti tmavozeleného kocoura u svých nohou. A není to jediný nezvaný návštěvník. Najednou ho pod krkem tisknou ocelovou silou cizí ruce, přistihne se, jak nesrozumitelně blekotá, a pak už se z něj přiznání hrne proudem dravé řeky. „Pane Dalibore Ewingu, tímto vás jménem Nočního klubu odsuzuji k trestu smrti. Bez odvolání!“. Nad hlavou se houpá přes hák lustru zavěšená ocelová smyčka. Jsme přece v Čechách, tady žádný trest smrti není, nemůžou ho zabít, tu stoličku přece nikdo doopravdy nepodkopne, to je jen nějaká hra... ŽĎUCH!

„Všichni zůstaňte na místech!“ otočil jsem se, pistoli v ruce, a přemítal, co tak asi únosci letadel v podobných chvílích prohlašují:
„Alláh Akbar!“
Podle toho, jak začali vyvádět, jsem zřejmě neměl opakovat zrovna tohle - jsem prostě v únosech letadel nový.

Další Kulhánek! Má vůbec smysl něco dodávat? Tak snad jen pro úplné nováčky nebo pro ty, co se k jeho knížkám podivnou shodou okolností dostávají až nyní. Máme před sebou zajímavou tajnou organizaci, jejíž kořeny sahají k samotnému Přemyslu Otakaru II. Máme zde také jejího člena Tobiáše a taktéž obligátní upíří honoraci. A aby toho nebylo málo a upír neměl jen na krvavých růžích ustláno, jsou tu i lovci nenasytných tesáků, prezentováni převážně pány Wriesem a Van Vrenem. Do toho krásně melodicky zpívá katana, romanticky bubnují kulky, karmínově narezlý déšť šepotá, v tratolištích krve se usazují roztomilí parazité. Tedy již odzkoušená idylka. Navíc přídaveček ze soukromí, neboť črty hlavního hrdiny (respektive jeho druhého, spisovatelského já) si občas s těmi autorovými nezadají, potěší.

Vlevo pod stromem stály větší děti v tísni, kouřily a pozorovaly, jak skupina menších dětí v různobarevných pláštěnkách mučí dvě ještě menší děti - mé oči mi přiblížily, že jim stáhly holínky a lechtají je na chodidlech. Páter Koláček mi kdysi říkal, že to používali Alžířané a že se trápený celkem běžně zblázní. Tohle Alžířané nebyli, spíše zárodek romské občanské iniciativy...

Co dělá Kulhánka Kulhánkem? Většinu hned asi napadnou hektolitry prolité krve. Jistě, nejdražší tekutinou se zde tradičně opět nešetří, rudá stříká skoro na každém kroku a pro autora není problém udělat nám z matičky stověžaté pořádnou střelnici pro rusky hovořící menšinu. Je to však především humor - drsný, mnohdy krutý a cynický, vždy však nad věcí a černý jako saze - a až komiksově uhánějící děj, co vám nedá od knížky vstát a nutí vás číst vše najednou až do poslední stránky. Sprintující zápletka s břitkou, chlapáckou mluvou - to jsou hlavní devizy mistra Kulhánka.

Na Václaváku byla demonstrace.
„To nám scházelo,“ řekl jsem, když mi asi dvacátá aktivistka vnutila asi dvacátý bulletin o škodlivosti plýtvání a já ho ekologicky vyhodil do koše.
„Au-ta smrdí! Au-ta smrtí!“ dunělo náměstím.
„Što éto?“ zatahal mě Smetánek za rukáv.
„Jak ti to vysvětlit...,“ zvedl jsem ho, aby viděl: „Víš, lidé jsou různí: bílý, černí, žlutí a zelení. Ti zelení jsou obvykle bílí, ale o to víc do všeho kecaj.“

A stačilo. Pokud jste ještě nečetli, závidím vám těch několik hodin nad oběma díly probdělých, ale já už teď musím běžet. Za chvíli totiž na ČT začíná počasí. Snad tam dneska bude Taťána...